TRAVEL INSPIRATION: MILAN 2/2

Čas se na jednodenních výletech zázračně zrychluje s koncem oběda. Což se samozřejmě stalo i během milánského dobrodružství. Hlavní je vyhnout se zbytečnému spěchu protože to poslední, co chcete, je připadat si jako na maratonu. Užijte si každou minutu, ale hlavně relaxujte. My třeba vysedávaly před La Scalou a nasávaly sluneční paprsky nemožně dlouho, ale nelitujeme toho. Tak si těch pár posledních hodin pojďme ještě v několika bodech projít:

 Karneval. Právě díky tomu šílenému mumraji všude kolem se naše návštěva stala naprosto neopakovatelným zážitkem. Navíc bylo celé město plné milých Italů, ochotných nás fotit, fotit se s námi, nebo nám googlovat, kde přesně najdeme to či ono, co zrovna chceme vidět.

Suvenýry. Mám jeden zvyk - vozit domů jako suvenýr místní lahůdky, které by mohli ostatní uzobávat, když se chlubím fotkami. A ještě jednu věc na sebe prozradím. Existuje jedna věc, kterou se dám naprosto spolehlivě zlákat - fronty. Přijde na to kde. V jedné věci můžete Italům věřit a to v tom, že jdou po dobrém jídle. A zdálo se, že kdo tu sobotu nebyl u Luiniho, nebyl v Miláně. A neprohloupily jsme. Ta fronta opravdu stála za to. A když budete v Miláně a budete chtít rychle ochutnat nějakou místní specialitu. Tenhle obchůdek vám stojí za to!

Italové. Mám strašně ráda jejich povahu, jazyk a jídlo. A v Miláně nešel neocenit způsob jejich oblékání. I když si z téhle fotky můžete myslet opak, není to o značkách, které by měly být všude vidět. Je to o samotné módě. Italové nepotřebují vidět visačku  aby poznali Versaceho. Oni svoji módu znají a je to vidět na každém kroku, takže takové procházka milánskými ulicemi je příjemným pohlazením po duší. 

Zmrzlina. Ať zvedne ruku ten, kde si dokáže představit návštěvu Itálie bez zmrzliny. Nikdo se nehlásí? Tušila jsem to. Nicméně já budu mít milánskou zmrzlinu navždycky spojenou s tím nejpodivnějším zážitkem. Vzpomínáte, co jsem psala o frontách? Přesně tak. Objevily jsme další. Podobných rozměrů. Byl to boj dostat se k pokladně, což nám naštěstí poskytlo dost času na to, abychom se s T shodly, jakou příchuť si dáme. (Ať žije náš zvyk dávat si sladkosti napůl). Ale jak jsem řekla, dostaly jsme se k pokladně, vychrlily na milého Itala svá přání. A bylo to tady. Lísteček s číslem. Zmateně jsme se na něj dívaly, načež se omluvně usmál a ukázal na tabulku, které mívají na úřadech, kde zrovna svítilo číslo 42. Naše bylo 78 a tak to začalo. Pohltil nás přinejmenším stohlavý dav, který se tísnil v malinkatém obchůdku. Při sledování zdejšího hemžení nám šla hlava kolem a já si připadala spíš jako na burze než v obchodě se sladkostmi. Lidé se překřikovali, mávali čísly a jak se blížila různá čísla, mohli jste vidět vzrůstající napětí ve tvářích jejich majitelů. 

10 minut... 20... 30... řada přišla i na nás. Po vzoru ostatních jsme začaly mávat číslem ve vzduchu. Objevil se před námi kdosi s kornoutem a dotazem na bílou nebo tmavou čokoládu, kterou do kornoutu napouštěli z kohoutků, které nikdy nepřestávaly tryskat. A pak už se nahoře vršily námi zvolené příchuti pistáciová a extra tmavá čokoláda. Nesměla chybět oplatka a my už se s vítězoslavným úsměvem a naším úlovkem v ruce draly ven (T prorážela cestu  a já vlastním tělem chránila náš drahocený poklad). Před obchodem bylo rušno a my opět následovaly příkladu ostatních, kteří tu vyčerpaní ale šťastní svoji zmrzlinu konzumovali sedíc na obrubníku. V tu chvíli jsme pochopily důvod našeho snažení, protože tak výbornou zmrzlinu jsme v životě neměli. Pokud se chystáte do Milána a vynecháte zmrzlinu v Cioccolati Italiani (Via de Amicis 25), která je mimochodem jen pár kroků od Luiniho, uděláte největší chybu svého života.

 Poslední večeře. Ano, k Milánu patří jiná poslední večeře, k jejímuž shlédnutí jsme bohužel nebyly připuštěny (poučení pro příště - musíte se objednat!), no, alespoň máme lepší výmluvu k návratu než "Musíme si zase dát tu geniální zmrzlinu". Nicméně zpátky k naší poslední večeři. Po celém tom dni jsme neměli sebemenší náladu na něco těžkého a tak jsme nadšeně zapadly do lákavě vyhlížejícího juice baru. Chopily se pár zdravě vyhlížejících krabiček a sestersky se o ně podělily. (Juice bar WWW)

No dobrá, ještě jsme zvládly jedno espresso a dezert. Ale to byl konec, přátelé. Byl čas zamáčknout slzu, nastoupit do autobusu a zamířit zpět do Prahy. Takže "Devi giá andare purtroppo". 

Snad zase brzy ;)

Kisses A.